Očima krásné Rose
Takže tohle je taková kratičká jednorázovka na téma knih Stephenie Meyerové (Stmívání,Nový měsíc ...), kterou jsem psala do jedný soutěže ... Tak ať se líbí a nebudu se zlobit za komentáře ...
Ve skutečnosti je to nehorázná pitomost, ale berte to jako další náplast .... Nic lepšího nebude ....
Očima krásné Rose
„Edwarde, snad si vážně nemyslíš, že s tím budu souhlasit?!“ vyprskla jsem. Nejen že k nám tu holku tahá snad každý den, on ji chce pozvat i na Vánoce!
„Rose no tak nebuď taková, Bella je milé inteligentní děvče.“ začal Carlisle smířlivě. To na tom bylo snad nejhorší, všechny si je omotala kolem prstu. Ale já se nedám, je to moje rodina, a tak to taky zůstane.
„Vánoce jsou rodinné svátky a ona do rodiny nepatří.“ použila jsem první argument, který mi přišel na jazyk. Smutný pohled Edwardových očí mi naznačil, že tentokrát jsem to přehnala. Tohle byla rána pod pás jen doufám, že neudělá něco hloupého. Nevím, proč stále odmítá její zasvěcení, rozhodně to není kvůli mně a nebude to ani kvůli ní. Tak proč? Přemýšlím nad tím už dlouho, je to kvůli němu. Bojí se pocitu viny, tak je to. Edwarde Anthony Cullene vím, že mi čteš myšlenky a víš co? Jsi srab. Srab, protože se jí nedokážeš vzdát a nedokážeš z ní ani udělat jednu z nás! Až se někdy odvážíš příjmu ji za sestru a budu se k ní chovat tak jako k někomu z rodiny, do té doby … Pohodila jsem hlavou a odešla. Ať si to srovná, jak chce. Elegantně jsem sebou hodila na postel přemýšlejíc, co můžu dělat… Takhle to dál nejde, víme to všichni. Kvůli Edwardově zbabělosti se věčně jen hádáme, někdo s tím musí něco udělat a k mé smůle vyšel černý Petr na mě. Ostatní se touhle otázkou moc nezabývají, ale já vím že z ní musíme udělat jednu z nás dřív, než bude pozdě. Jako člověk je zranitelná, je to náš slabý článek, kdokoli nás přes ni může vydírat. A tehdy mě to napadlo, když ji nezasvětí Edward, proč bych to nemohla udělat já? Jednou by na to stejně došlo a takhle můžu zabránit spoustě nebezpečí. Sedla jsem si a zakroutila svou krásnou hlavou, zlaté kadeře se rozletěly všude kolem. A to si všichni myslí, že mě zajímá jen vzhled. No možná se vzhledem zabývám častěji než jiní, ale to přece neznamená nic špatného. K perfektnímu provedení plánu mi chybí už jen pár drobnosti, jen doufám, že ještě neodešel. Spěšně jsem se zvedla a nejvyšší možnou rychlostí jsem se vydala do Alicina pokoje. Ona mi prostě musí pomoct! Zaklepala jsem, a aniž bych čekala, na vyzvání vrazila jsem dovnitř jako velká voda. Možná jsem neměla tak spěchat, napadlo mě, když jsem se rozhlédla po pokoji a nachytala Alici a Jaspera polonahé na posteli. Nevadí, pomyslela jsem si a s elegancí sobě vlastní jsem se posadila do křesla.
„Promiňte, že vás ruším hrdličky, ale nutně potřebuju vaši pomoc.“ Začala jsem nejistě, když se zřejmě ani jeden nesnažil něco říct. Pobaveně jsem si pomyslela, že jako lidé by se nehorázně červenali.
„Nic se nestalo, v čem ti můžeme pomoct?“ ozvala se Alice.
„Potřebuju, aby někdo z vás zabavil Edwarda, než se vrátím.“ Vysvětlila jsem stručně. Podívali se po sobě a podezřívavě si mě měřili, už jsem myslela na nejhorší, když Jasper neznatelně kývl hlavou. Věnovala jsem jim vzdušný polibek provázený letmým úsměvem a už jsem se tryskem hnala ven. Během pár minut jsem se objevila před JEJÍM domem. Napohled to byl prostě jen obyčejný dům, jakých jsou na světě stovky, ale pro naši rodinu měl od jisté doby zvláštní význam. Od doby kdy se můj bratr Edward zamiloval do Isabelly Swanové, bylo tohle místo jako jeho druhý domov. Trávil tu skoro celé dny! Letmým pohledem jsem se ubezpečila, že je doma sama. Přece jen čím míň lidí bude o téhle záležitosti vědět tím lépe. Zaklepala jsem na vstupní dveře, o něco silněji než jsem chtěla, a ty se skřípavě otevřely. Z prvního patra se ozvalo nejisté zavolání: „Edwarde?“ Musela jsem potlačit zasmání při představě, jak se asi bude tvářit, až mě uvidí. Vyběhla jsem schody dřív, než vůbec stihla otevřít dveře pokoje. Netaktně jsem vpadla dovnitř. Isabella se lekla a v obličeji zbělela mnohem víc než obvykle, srdce jí tlouklo mnohem rychleji.
„Promiň, nechtěla jsem tě vyděsit, ale musíme si promluvit.“ Začala jsem neutrálně. Nezmohla se na jediné slovo, a tak jen němě přikývla. Posadila se do křesla a rukou mi naznačila, abych se posadila na postel. Prohlížela jsem si pokoj člověka, který úplně pomátl mého bratra, a už po tisící jsem si kladla otázku, proč ona? Na světě je přece tolik dívek… Musela jsem se vytrhnout ze zamyšlení.
„Všichni víme, že z tebe Edward nikdy neudělá jednu z nás, a také víme, že jako člověk jsi zranitelný článek nás všech… Nikdo z rodiny si netroufne se na tebe jen křivě podívat, aby se mu neznelíbil. A i kdybychom chtěli, kvůli dohodě s vlkodlaky tě zasvětit nemůžeme, je tu ale jedna možnost…“ nechala jsem větu nedokončenou. Podívala se na mě se směsicí děsu a odhodlání v hnědých očích. A poprvé od doby, kdy jsem přišla, promluvila. „Jaká?“ zeptala se třesoucím se hlasem.
„Až dnes večer Edward příjde, řekni mu, že na Vánoce jedeš k matce. Otci řekni, že budeš u nás a neboj se, on to dovolí. Zabal si pár věcí a já tě zítra odpoledne vyzvednu. Abych nezapomněla, nikomu o tom neříkej.“ Řekla jsem ve dveřích a už jsem se hnala domů. Zbývala už jen poslední část mého úžasného plánu. Musela jsem to domů vzít velkou oklikou, abych nenatrefila na Edwarda, ale stálo to za to. Cítila jsem nádherný pocit sebeuspokojení. Kousek od domu jsem vytáhla z kapsy telefon, vyťukala jsem číslo a přiložila mobil k uchu.
„Haló?“ ozvalo se ze sluchátka.
„To jsem já, Rosalie. Jak pak se máš Tanyo?“ zeptala jsem se zvesela.
„Ah Rose, jsem tak ráda, že tě slyším. Tak dlouho jsme se neviděly! Děkuju za optání, mám se skvěle.“
„Víš, já potřebuju pomoct!“ vyhrkla jsem, než se stihla rozpovídat. Slyšela jsem ji moc ráda, ale situace si žádala rychlé řešení.
„Víš, že se mnou můžeš počítat. Tak o co jde drahoušku?“
„Nemůžu ti to říct takhle po telefonu. Myslíš, že bys mohla přijet?“
„To není problém, zítra jsem u vás.“ Zaševelila Tanya do telefonu.
„No, myslím, že by bylo lepší, kdybychom se TAJNĚ sešli v té chatě v lesích nedaleko Port Angels.“navrhla jsem s důrazem na slovo tajně.
„Tvoje přání je mi rozkazem! To je ta chata, kde jsme byli s Edwardem lovit?“ ujišťovala se.
„Jo to je ona. Už musím končit. Ahoj zítra.“ Rozloučila jsem se rychle. Nahodila jsem na obličej rozčilený výraz a jako hurikán jsem vtrhla do domu.
„Já už to tu nezvládnu, jedu pryč! Je to tu příšerné!“ křičela jsem cestou po schodech. Podařilo se mi rozbít i pár obzvlášť cenných věcí. V pokoji jsem vytáhla velký černý kufr a hala bala jsem do něj házela všechno, co mi přišlo pod ruku.
„Rose, co se děje?“ vyhrkl Emmett ve dveřích. Rozzuřeně jsem se na něj podívala.
„Už tu nebudu ani minutu!“ zařvala jsem a na důkaz svých slov jsem zacvakla kufr. Vzala jsem ho do ruky a vyběhla jsem ven.
„Počkej! Kam chceš jet? Pojedu s tebou.“ Křičel za mnou Emmett.
„Nejde to, tohle musím udělat sama.“ Odsekla jsem. Nebylo to ode mě hezké, neměla bych se tak chovat, zvlášť k Emmettovi, ale tohle prostě byla část mého plánu. Mé hry!
„Proč odjíždíš?“ zeptal se Carlisle, který se z čista jasna objevil vedle mě.
„Jistě Edward si může jezdit kam chce, může se chovat jako hlupák, ale já nesmím. Musím se všem zpovídat?! Nechci tu být, odjíždím a tečka!“ zavrčela jsem. Nechtěla jsem jim způsobit bolest, to není můj styl, ale nechtěla jsem jim nic vysvětlovat, bylo to překvapení, Vánoční dárek.
„Kdy se vrátíš?“ zeptal se Emmett smířlivě.
„Na Štědrý den večer.“ Zahučela jsem a běžela pryč. Naskočila jsem do auta a málem jsem přejela Edwarda, dokonalý začátek! Nevěděla jsem co dělat, slíbila jsem Belle, že ji vyzvednu zítra odpoledne. Rozhodla jsem se navštívit nákupní čtvrť v Port Angels. Nakupování a zase nakupování, to byla náplň celé noci i dopoledne dalšího dne. Utratila jsem tučnou sumu peněz a obchodníci se na mě zářivě usmívali. Přestože nakupování byla jedna z mých největších vášní, měla jsem toho až po krk. Byl pomalu čas vydat se do Forks, samotnou v autě mě přepadaly pochybnosti. Je správné to co dělám? Zastavila jsem před jejím domem a ona tam na mě už čekala. Překvapilo mě to na nejvyšší míru…
„Ahoj.“ Zamumlala nesměle.
„Ahoj.“ Usmála jsem se taky.
„Kam jedeme?“ zeptala se zmateně, když jsme najely na silnici vedoucí do Port Angels.
„Jedeme za někým, kdo vyřeší naše problémy.“ Usmála jsem se tajemně.
„Za kým?“ vykulila zvědavě oči.
„Vykládal ti Edward někdy o Tanye?“ zeptala jsem se zkusmo.
„Ano. My jedeme za Tanyou?“ zeptala se nevěřícně.
„Setkáme se s ní v lese u Port Angels.“ Objasnila jsem to. Už se na nic neptala, ponořila se do svých myšlenek, zabývala jsem se studií krajiny, bylo to lepší než poddat se výčitkám. Všechno se seběhlo rychle, nikdy jsem si přesně nedokázala vysvětlit, jak se to stalo, ale v jedné chvíli jsme ještě seděly v autě a v té další, už Bella ležela v chatě na postali a svíjela se bolestí. Bylo mi jí moc líto, vzpomněla jsem si na své zasvěcení a otřásla jsem se. Tanya musela druhý den odjet, a tak jsme zůstaly samy. Přemýšlela jsem, co budu dělat, ale jak se ukázalo, nebylo třeba přemýšlet nad programem. Bella se večer probrala a byla úplně v pořádku. Pokud tedy vynecháme fakt, že zemřela. Prodělala změnu, její oči měly barvu tekutého karamelu, vyrostla a její obličej se stál být mnohem hezčí. Vlasy se jí zvláštně leskly.
„Rose, co je dnes za den?“ zeptala se zmateně.
„Úterý 23. Prosince.“ Zamumlala jsem.
„Takže zítra jsou Vánoce.“ Rozesmála se.
„Ano sestřičko, je třeba připravit můj dárek.“ Zasmála jsem se.
Ve středu přesně v pět hodin večer jsem zaparkovala před domem. Všichni se na mě vrhli a objímali mě, jako bych právě vstala z mrtvých. I Edward se tvářil přívětivě. Dávala jsem si dobrý pozor, abych nemyslela na „dárek“ , který jsem jim připravila. Večeře proběhla rychle, každý do sebe hodil sklenici zvířecí krve. Sesedli jsme se kolem stromečku, kde už byly naskládány všechny dárky.
„Rose? Pro koho je ten velký dárek?“ zeptal se zvědavě Jasper.
„Je pro všechny, ale myslím, že Edward se ho bude sobecky snažit ukořistit pro sebe.“ Zasmála jsem se a všechny jsem je tím zmátla. Jako jeden muž se vrhli na dárek a rvali z něj balící papír s rolničkami. Zaraženě zírali na průhledné víko krabice.
„Super panenka přesně tuhle jsem si přál. Chyběla mi do sbírky.“ Pronesl Edward ironicky.
„Edwarde Cullene jak se opovažuješ mě nepoznat?!“ vykřikla Bella. Nedivím se, že ji nepoznali. Měla načesané a upravené vlasy, na sobě nové oblečení, které jsem jí koupila a když připočítám změnu, kterou ji přinesla přeměna… Byla k nepoznání.(A navíc v krabici...)
„Bello?“ zeptal se Edward zmateně. Jen málo co Edwarda vyvedlo z míry, ale jeho výraz v tuto chvíli byl k nezaplacení. Všichni jsme se rozesmáli. Po zbytek noci v obýváku probíhala překrásná Vánoční náladu. Všem nám bylo dobře jako už dlouho ne. Asi to bylo tím, že naše rodina byla konečně úplná…