Jdi na obsah Jdi na menu
 


Tenká hranice mezi snem a skutečností ...

1. 6. 2009
Tuhle povídku jsem napsala už před delší dobou kvůli soutěži, ale nakonec to nějak nevyšlo takže vám ji sem přidávám jako náplast za to, že dneska nic novýho nebude viz vysvětlení, které za chvíli poskytnu.
Fandom: originální tvorba
Tenká hranice mezi snem a skutečností
Louka plná květin, potok s čirou vodou odrážející paprsky slunce. Přesto, že slunce svítí tím nejjasnějším světlem vůbec neoslňuje a nepálí, jen mírně hřeje. Působí dojmem jako by se na celý svět přívětivě usmívalo. Široko daleko bylo slyšet jen šumění tekoucí vody a tříštících se kapek. Tiše, abych nenarušila harmonii okolního světa, jsem se posadila do trávy. Tráva jemná jako ten nejjemnější samet ve mně vyvolala řadu vzpomínek, nořila jsem se do nich hloub a hloub hledajíc nějakou spojenou s tímto místem. Kolem se pomalu prodral lehký letní vánek provoněný vůní lučních květin, květin větších a voňavějších než na jaké jsem byla zvyklá. Na ruce se mi usadil motýl s křídly, která vypadala jako jemná tkanina zbarvená do tolika barev, že mi to přišlo nemožné. Krajina, která se rozprostírala kam až oko dohlédlo, byla dokonalá jako .... jako ... jako sen. Chtěla jsem promluvit, ale neodvážila jsem se prolomit to zvláštní ticho. Motýl vzlétl, jeho lesklá křídla mě hypnotizovala, musela jsem jít za ním, zvedla jsem se a omámeně ho následovala. Kdyby se rozhodl mě zavést až do samého pekla stejně bych ho následovala. Lesk jeho křídel by mě vábil dál a dál. Letěl loukou, pak ovocným sadem, mnohem delší vzdálenost než jakou bych si kdy troufla předpokládat, že nějaký motýl uletí. Tohle nemůže být skutečné, přesvědčovala mě chladná logika, ale ta druhá část vědomí, která stále hluboce věří pohádkám, bojí se duchů a strašidel a všude kolem hledá něco nadpřirozeného, jí to prudce vymlouvala. Zamyslela jsem se příliš na to, abych si všimla nízko visící větve. Prudký náraz a pramínek krve stékající z čela mě konečně vrátily do reality. Neustála jsem to a po pár vrávoravých krocích jsem se zřítila do trávy. Motýl mi zmizel z očí a s ním i nutkavá touha ho následovat. Lehla jsem si do trávy a zavřela oči. Už odmalička mě děsil pohled na krev, zvlášť když ta krev byla moje. Doufala jsem, že krvácení přestane a to rychle. Krev jsem sice neviděla, ale z jejího pachu mi začínalo být mdlo. Několikrát jsem se prudce nadechla, ale nepomáhalo to. Normálně bych už dávno ztratila vědomí, v tomto zvláštním světě připomínajícím sen jsem ale jen ležela a bojovala s pocitem nevolnosti. Úplně jsem ztratila jakýkoli pojem o čase, napadlo mě, jestli nejsem mrtvá. Celý ten svět kolem dokonale naplňoval mou představu ráje.
"Co tu děláš?" rozkřikl se někdo rozčíleně. Zžírána zvědavostí jsem pomalu otevřela oči. Malý kousek ode mě stál ... musel to být anděl. Měl kůži zvláštní barvy, řekla bych, že vypadala jako mléko s medem, krátké vlasy barvy mědi a oslnivě šedé oči. Oblečen byl v šedých kalhotách a světle modré košili. Nikdy jsem přesně nedokázala odhadnout věk, ale jeho bych tipovala tak na 15 let.
"Proč nemáš křídla?" zeptala jsem se útočně. Nevím, co mě k tomu vedlo, ale připadalo mi smrtelně důležité zeptat se právě na tohle. Vždycky jsem si představovala anděla s velkými sněhobílými křídly a ten co stál předemnou, neměl žádná křídla, natožtak bílá jako sníh. To je mi teda pěkná zrada! Zastavil se v půli kroku a překvapeně zamrkal. Po chvilce se trochu vzpamatoval a přišel blíž.Padl vedle mě do trávy a tázavě vyslovil jediné jméno: "Melánie?" Nedávalo mi to smysl ani za mák, to si jako myslí, že to jsem já?
"Jmenuju se Jessica Sandersová," představila jsem se, abych předešla nedorozumění. "To není možné, přísahal bych, že jsi Melánie. Vypadáš jako ona, dokonce se tak i chováš. Ale snad je lepší, že ty jsi ty a ne ona," řekl posmutněle. Vůbec jsem netušila, kdo je ta Melánie, a tak jsem jen pokrčila rameny. Všechno začínalo být čím dál tím zmatenější.
"Jsem mrtvá?" zeptala jsem se se špatně skrývaným strachem v hlase. Rozesmál se a pak znovu posmutněl. "Tolik mi ji připomínáš," povzdechl si.
"Měl jsi ji asi hodně rád, že?" položila jsem další otázku s naději, že snad konečně odpoví.
"Ano, ale to už je teď jedno. Jestli chceš ,povím ti jeden příběh," nadhodil a začal mi ošetřovat ránu na čele, na kterou jsem už úplně zapomněla.
"Tak tedy povídej." usmála jsem se na něj povzbudivě. Už když začal vyprávět, bylo jasné, že cituje z nějaké staré knihy, ale mně se to líbilo.
"Nikdo přesně neví, kde se vzali, ale mnoho dobrého prý vykonali a velikou moc měli. Natálie prý byla dcerou vody a Filip synem Slunce. Když se ti dva potkali, věčnou láskou k sobě zahořeli, šťastně spolu žili i syna Maxmiliána měli. Natálie však začala chřadnout, na osamělost si stěžovala. Syn i manžel pilně přemýšleli, jak jen by ubohou Natálii rozveselili. Filip svět vytvořil, ten jež Zemí zveme, svět plný lidí sobeckých po krvi žíznících, a k němu nebe, plné rozkoší a krás - svět zemřelých. Maxmilián vytvořil též svět, ale tak odlišný jak jen dva světy lidmi obývané mohou být. Náš svět plný krásy, lidí vážných a přesto milých, pilných a pracovitých. Lidi obdařil magií a čarovný sad jim věnoval. Sad se stromy, jejichž ovoce dává mládí i krásu. Pak oba své výtvory Natálii ukázali. Natálie byla šťastná, ale přece jen se jí nelíbilo, že by se obyvatelé obou světů nemohli setkávat, a tak obyvatelům Země dala dar. Vždy, když šli spát, dostali se do našeho světa a protože sem mohli jen v noci, pojmenovali jej světem snů. A tehdy se to celé pokazilo, lidé Země vyvolali války a mnoho našich lidí zemřelo, skoro celý sad vyhořel. Natálii celá tato záležitost rozesmutnila a oba světy zapečetila, do světa snů mohou od té doby jen ti, jež věří v mír a lásku. Natálie pak prý vytvořila třetí svět, ve kterém teď všichni žijí. Nikdo neví, kde ten svět je ani jak vypadá, ale legenda říká, že je otevřen všem dobrým duším," dořekl a zadíval se mi do očí.
"Takže oba světy jsou ztracené," povzdechla jsem si. Po tváři mi stekla osamělá slza.
"Oba?" zeptal se překvapeně.
"Samozřejmě, váš svět je ztracený lidem Země, protože jen málokdo se sem dostane a Natáliin svět je ztracen nám všem," obhajovala jsem svůj názor.
"Asi máš pravdu," připustil zamyšleně. Našla jsem jeden ze dvou ztracených světů! Není to úžasné? Jen mi stále vrtalo hlavou kdo je ta Melánie?
"A Melánie?" nadhodila jsem. Zatvářil se smutně, ale stejně začal vyprávět.
"Už je to dlouho, tehdy jsem ještě nebyl strážcem sadu, objevilo se tu děvče. Jak už jsem říkal, byla ti hodně podobná, chodila sem každou vaši noc. Stali se z nás přátelé a časem jsme se do sebe zamilovali. Hledali jsme způsob, jak zůstat pořád spolu, napadlo mě, že by to snad šlo v Natáliině světě. Ten den, kdy jsme se ho měli vydat hledat, ale nepřišla... Objevila se po týdnu a řekla, že je tu naposled. Našla si někoho ve vašem světě a už jsem ji nikdy neviděl. Zlomilo mi to srdce a od té doby žiju sám a strážím tento sad," řekl mi smutně a odvrátil se.
"To je mi opravdu moc líto, ale proč jste nemohli žít spolu třeba tady?" zeptala jsem se zmateně.
"To nejde, tohle nebyl její svět, její tělo by zůstalo ve vašem světě a bylo by tam zranitelné," odpověděl stručně.
"A jak se jmenuje Melánie celým jménem?" zeptala jsem se v neblahé předtuše.
"Melánie Whiteová."
"To né, babička?!" vykřikla jsem.
"Melánie je tvoje babička? Tím se to vysvětluje. A Jess?" usmál se.
"Ano?"
"Příjdeš zase?"
"Jasně, od teď už navždy. A můžu ještě znát tvé jméno, než odejdu?"
"Jsem Nicolas."
V další chvíli jsem seděla na posteli ve svém pokoji a vypínala ječící budík. Už navždy, Nicolasi, pomyslela jsem si a těšila se na další noc plnou překvapení….


Uvažovala jsem i nad pokračováním ... Tak se v komentářích prosím vyjádřete jestli ano nebo ne.
Děkuji Isabella
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář